BTK EuroBike Praha

Další ze série závodů UAC hostila středočeské město Odolená Voda. Letos se na startu sice nepotkají ty největší hvězdy, protože se mistrovství SAC neuskutečnilo  jak jinak  než z finančních důvodů.

Jsem nabuzený k dobrému výkonu. Jsem odhodlaný vyhrát. Prezentace proběhla hladce. V časovém prostoru před startem potkávám spoustu známých lidí a tak se aspoň uvolňuji a myslím chvíli na něco jiného. S mírným zpožděním dorazil i týmový kolega Václav Šuser, se kterým stojím bok po boku v první lajně startovního pole.

Startovní  výstřel a stádo nabuzených cyklistů vyráží do úvodního stoupání, které je sice krátké, ale za to se jede ve vyšším tempu. Stále se držím Vaška, což je moje strategie. Do terénu najíždíme někde kolem 8. – 10. pozice, což je celkem fajn. Druhý stoupák za točkou se jede pomaleji díky nějakým jedincům, kteří se do čela dostali omylem. V druhé polovině prvního kola, na asfaltové části pod náměstím, mi skupinka s Vaškem ujíždí. Mám pohlídaný obsah a žádný junior by tam být neměl.

Valím lesním úsekem jak bezmozek a jsem osamocen mezi skupinkami. Ze schodů se spouštím s rozumem, moc je neumím a nechci cvaknout. Drrr a jsem dole. Stoupáček po kostkách k cyklokrosu vyjíždím s přehledem a hlídám si pozici. Točku kolem sloupu projíždím jako profík. Najíždím do cyklokrosu a nějak podezřele mi ustřeluje zadek. Podívám se dolu a zadní kolo měkne a měkne – TO SNAD NE! Řadím na devítku, kolo na záda a začíná sprint. Je to cvaknutý! „Pajane, Pajane, ty jeden vo*e“, říkám si pro sebe. Kolem projeli snad všichni závodníci. Honza Jírů s Kamilem Kolenáčem projíždí kolem mě – „Pajan píchnul, dojeď Honzu a řekni mu, ať zrychlí!“, ozvalo se z úst Honzy. „Hm, fajn!“, proběhlo mi hlavou. Kolo nafičený tak nějak na smysluplnou jízdu, naskakuju a šlapu jak bejk. V prostoru vyhlašování byl akorát Honza Fafek, na kterého jsem zavolal, ať mi nafičí kolo na 2,5. Během deseti sekund to bylo a já odhodlán dohnat ztrátu, vyrazil na trať. Průjezd kolem rodičů a jejich emotivní povzbuzení,mne  ještě více nakoplo. Honzu dojíždím dole u hupu a sjezdem – ochotně mi uhýbá a povzbuzuje slovy „nedej mu to zadarmo“ – mno, upřímně – nakoplo mě to ještě víc a myslím si, že Honza nečekal, že by se mi to mohlo povést.

Na začátku 4. kola, v prvním stoupání, jsem uviděl Kubu Sládka a před ním asi 100m Honzu Horvátha. Jakuba si dávám v točce před sjezdem, trochu drzý manévr, ale co. Za Honzou jedu jak sjezd, hupík, tak i následný sjezdík k levotočivé zatáčce. Tam nastupuji a na 180 tepů ujíždím pryč.

Moje domnění, že před Honzou již nikdo není, bylo však špatné. Byl tam jeden klučina ze Spořky, toho jsem však už dojet nezvládl. Poslední kolo a už si jen hlídám pozici a šetřím síly na Královehradeckou 50. Dojíždím do cíle, zvedám ruce a spíkr mě posílá ještě do jednoho kola – přitom už všichni stáli za páskou a probírali zážitky z trati. Tak po pár nadávkách tedy jedu – Honza Horváth a další by měl jet taky, tak ať nedostanu diskvalifikaci. U prvního organizátora, který stojí u trati, se ještě jednou ptám a ten neví. Ptám se tedy u dalšího, u nájezdu na silnici pod náměstím – „no už je snad konec, nevím, proč jedeš 6. kolo. Jeď do cíle!“, tak teda jedu. S ústy plných různých jmen a názvů, přijíždím ke spíkrovi a ten se kryje papírovými deskami a omlouvá se mi. Moje na*ranost však nekončí, protože jsem zbytečně spálil síli, které potřebuji druhý den do Hořic.

Nakonec tedy 2. flek za borcem ze Spořky a před Honzou Horváthem. Jinak jsem první v UAC.

Na závěr bych chtěl říci, že se mi závod líbil. Je to jedna z nejhezčích tratí ve středočeské lize. Po organizační stránce dávám 8 z 10 hvězdiček :-).

 ©Pajan