BTK EuroBike Praha

V kalendáři se na nás usmívá dubnová sedmnáctka a pod ní nápis „Újezdský duatlon“. První závod sezony je neodvratně tu a moje mamina už pilně pracuje na obří svačině a do toho se mě snaží vzbudit.

 Už stojím na svých a vyhlížím z okna s úsměvem, protože počasí se změnilo k nepoznání! Sluníčko svítí na plný kule a já se moc těším.

 Cpu do sebe bábovku a překvapivě bez většího tlaku – nějakou zvýšenou nervozitou neoplývám – což je před prvním závodem sezony velice neobvyklá skutečnost.

Oblečen do týmových věcí vyrážím společně s mamkou na metro a za Jirkou, který už netrpělivě čeká na Hájích. Jsme naloženi ve voze a frčíme do Újezda.

 Jsme na místě, prezentace v klídečku a teď už jen počkat na start. V tom přijíždí týmový kolega Václav Šuser, který se po sobotním závodu jeví jako celkem svěží :-).

Hodina „H“ je tu, s Vaškem se drobně rozbíhám a protahuji. Předstartovní rozprava je nutnou součástí.

 Teď už ale stojím ve druhé až třetí lajně pole, čítající na 140 chlapů. Vašek stojí kousek opodál zhruba ve druhé řadě. Připravit… Tudů – ozvalo se ze startovní trubky. Tepák běží, Vaška už nevidím a všeci to nějak kulí. Probíhám kolem ze všech sil fandící rodinky, což mě celkem nakoplo a tak jsem zrychlil krok. Tepy na 160, fajn, běžím dál. Jsem v terénu, pohlcen startovním polem a snažím se někoho chytit. Každý běží sprint jak na 100 m, nezbývá mi nic jiného, než se přizpůsobit. Šup, tepy na 180, ale běží se mi skvěle. Druhé kolo jsem přežil celkem vpoho, už se ani nepropadám, spíše si držím pozici a občas předbíhám ty, co to přepálili na začátku. Co mě však dostává je to, že se mi rozvázala tkanička. Já mám prostě štěstí. Bota naštěstí drží a tak na to zapomínám. Třetí kolo už jsem ve smrti. Běžím stále na 180 a nejde mi to srazit dolů. Vbíhám do depa a Jirka na mě mává z davu fanoušků a ukazuje mi kolo.

 Tretry mám, helmu mám, kolo taky! Hop, po vzoru Štybara naskakuji v běhu na bajk a začínám stíhací jízdu. Před sebou vidím bývalé týmové kolegy, Romana Matyáše a Karla Holečka, z týmu Bike team Klecany MTB a tak se je snažím dojet. Dává mi to zabrat a tepák křičí s číslem 192! Zdravíme se s Romanem a formujeme skupinku. No jo, ale Roman chce střídat. Nohy mám v ohni, říkám, že za chvíli. Karel nás mezitím dojel blíže spolu se soupeři. „Neflákej se Pajane a jeď!“ slyším od Karla s úsměvem. No tak tedy řadím těžší kvalt, jdu ze sedla na špic. Jedu asi 45 km/h, otáčím se a za mnou díra, tak čekám a čekám. „Co blbnéš, já jsem byl tejden nemocnej, chceš mě zabít“ ozývá se z úst Karla. Pouštím ho tedy na špic. V obytné zóně, za vlakovou stanicí jdu opět na špic a hlásím, že chci dojet skupinku před námi. Jedu opět něco kolem 45 km/h a skupinku úspěšně dojíždíme pohromadě. Vzorně naše skupinka spolupracuje, rychlost zřídka klesá pod 40 km/h. Příjezd na silnici však pole trhá! Půlka skupiny s Karlem a Romanem ujíždí dopryč. Jeden ze soupeřů vyhlašuje kolotoč na dojezd za nimi. Točíme se asi v pěti lidech. Po asi pěti otočkách a přiblížení na 15 metrů mi mírně dochází – bohužel v nejméně vhodný okamžik. Akorát jsem se točil na první figuru a za mnou už nikdo nechtěl jet. Byl jsem tedy na čele skupiny s přicházející krizí – co víc si přát. Mávám si o střádání asi 3x bez odezvy. Riskuji své umístění a svěšuji nohy. Slýchám pár sprostých slov, ale je mi to jedno…  Odmítám se obětovat pro skupinu!

 Projíždíme depem již vystřídaní. Nikdo však nemá zájem o to skupinu s Romanem a Karlem docvaknout. Otvírám gel, kterým chci zastrašit krizičku, která se o mě v tu chvíli pokoušela.

 Druhé kolo je už hodně roztrhané. Nikdo nechce spolupracovat. Rychlost se snažím držet kolem 35 km/h, což celkem jde, vzhledem k tomu, že nefouká. Ke konci druhého kola, tedy před vjezdem na sinici, čekám na dvojici mých pronásledovatelů a chytám se jich. Dávám si MagnesLife, jako prevenci. Přeci jen ten poslední běh je cestou do pekel. Až do depa jsem byl jen jednou na první figuře, což mi dodalo síly na závěrečný běh – aspoň jsem si to v tu chvíli myslel :-D.

 Seskakuji z kola, přezouvám se, helma na zemi a alou do cíle. Na rozvázanou tkaničku mě upozorňuje jedna z fanynek podél trati. Nevadí, bota drží. Au! Ale lýtko ne! Do levého lýtka chytám křeč, div se neválím po zemi. MagnesLife nějak nepůsobí :-/. Běžím, jak kdybych měl srdeční příhodu, a povzbuzuji chlápka, který také dostal křeč a protahuje se u stromu. V tu chvíli se křeč zhoršuje a já stavím opodál taktéž u stromu. Na oplátku mě také povzbuzuje. Asi 50 m jen jdu. Pak běžím po jedné noze. Zhruba 150 m před cílem MagnesLife zapůsobil a já mohl důstojně doběhnout do cíle.

 Nakonec mi náleží osmá pozice, ze které nemám ani radost, ani nejsem naštvaný.

  Václav Šuser obsadil 5. příčku.

  V běhu jsem vyhořel, ale od půlky března jsem vyběhl jen párkrát, tak to mohlo dopadnou ještě hůře. S výkonem na kole jsem nadmíru spokojený. Nohy jely skvěle.

 Nohy mám ještě teď, v době psaní článku, totálně na šrot. Lýtko bolí jak čert. Jako jediné pozitivum na této situaci vidím to, že je to jediný duatlon v mojí sezoně.

 Celkové výsledky: ZDE

Fotogalerie: ZDE

© Pajan