Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bedřichovská prověrka

21. 6. 2012

Když jsem v loňské sezoně vyhrál SprintMaraton od Cyklomaratonu a středočeský pohár UAC, přemýšlel jsem, kam, po přestupu mezi muže povede moje cesta. Rozhodně jsem se nechtěl zaseknout u hnojáků a jezdit stále stejný závody. V průběhu loňský sezony jsem na ČT4 Sport narazil na závody Českého poháru a zajímalo mě, jak se tam dostat bez licence ČSC nebo UCI. Cesta vedla přes kategorii Expert a moje tvrdohlavá palice si usmyslela, že tam musím jet.

Tak trochu předmluva

Zimní přípravě jsem se věnoval daleko více než v letech minulých a opravdu to neslo svoje ovoce, do doby, kdy jsem musel zvýšit svojí docházku do prací. V období před mým prvním závodem Českého poháru v Bedřichově se moje forma zasekla – jestli se tomu vůbec dá říkat forma – a i mírně poklesla.

Proč to píšu?

Na závodech Cyklomaraton tour jsem vybojoval dvě bedny – na zatím nejvyšších závodech, které jsem doposud jezdil. A to jako prvoročák v kategorii U23. Důvod proč tady o tom melu, vyleze o pár řádků níže.

Bedřichovská trať patří mezi ty míně technické - Kde?

Dobrý den, vítá vás město Bedřichov – na hodinkách je 7:02. Celé cyklisticky laděné městečko ještě spí. Jen mechanici stojí před stany a ladí bicykly svým koním. Dávám si druhou snídani a pomalu mířím do kanceláře závodu. Dostávám čip, číslo – klasika – bez zbytečného sběru letáků.

Po cestě z kanceláře k autu obhlížím trať a zatím v pohodě – ZATÍM! Jediná technická pasáž, která dělá na kadetky bu bu bu je sjezdík z kamene do pravotočivé zatáčky s mírným protisvahem. To se ale dá i na první pohled.

Beru bajka a jedu si to projet. Z doslechu vím, že trať moc technická není, na pár věcí je to prý pohodička. Okej, začínám zmíněným šutrem – ouha – protisvážná zatáčka mě nutí vyklapnout. Na podruhý to ale dávám. Průjezd cílovou bránou a cesta po louce je v pohodě. Přejíždím mostek a točím na levou ruku. Hups! Co to kur...? Na první pohled šílený rockgarden s dojezdem na úzkou lávku a pak půlmetrovej schod mezi stromy s kořenem. „Tak tohle nejde ani seběhnout“, říkám si. Mezitím vjíždí na trať třiadvacítky a šutry přelétají jak kdyby se jelo po uválcované trávě. Stojím tam sám s nějakou juniorkou – celkem hezká holka mimochodem :-). Třikrát se rozjíždím ale vždycky se zastavím na okraji – nemám na to gule. Pak to ta holčina sjela! Sice jí dole musel chytit traťovej dozor s tatínkem, ale dala to. To moje ego neuneslo a rozjel jsem se. Volím jedinou schůdnou stopu a jsem na lávce – výklap – ale stojím! Jedu podruhý, potřetí... Šak je to jednoduchý. Panikařil jsem zbytečně. Nahoře je je točka na levou, tady je nutný hodit zadek mezi balvany, jinak to sežere kotouč a šaltr. To taky dávám. Výjezd po sjezdovce se mi líbí, sedí mi. Točka na pravou a to co se vyjelo se zase sjede. Ale po singlu v lese. Plácám se ze strany na stranu, nedokážu udržet stopu. Křach! Beru šaltr o šutr. Kontrola – brý, řadí, jedu dál. Nějaký kořený, to se všechno dá.

O menší technický náročnosti si nechávám zdát a nedokážu si představit věci pod pojmem „technicky náročný“ z úst Járy Kulhavýho na účet trati v Peci pod  Sněžkou.

Pokračuji dále – projíždím depem po široké šotolinové cestě. Dva mírné stoupáčky a do pravé zatáčky mírný a delší výdup. Po stejné cestě sjezd k další technice. Z 50 km/h na 5, na štěrku a na kousku :-O. Ok, to se vsákne. Točím pravou, schod z kořene, trochu technická, ale dá se. Singl se šutrama, ale dá se. Kořeny a pak krátký výdup (asi 2 metry) ukončený vysokým kořenem – těžký, ale dá se. Podklad se mění na písek, zatáčka vpravo v mém podání nejde. Zkouším ještě jednou výdup se seskokem – to je rychlejší a praktičtější – následuje totiž další lávka, kořen a nevyjetelný stoupák po sypkym. Elita to pod ten stoupák nakonec jezdila, ale ti co to běhali, byli stejnak o chlup rychlejší. Výběh mě dovedl opět k depu, kde se doleva sjížděl takový hupík. Jen to železný zábradlí s kusem armatury v zemi mi nahánělo husí kůži.

Pokračuju opět po louce a čeká mě nejdelší výjezd celý trati. Po louce nahoru se jede silově a dá se i ze sedla. Nějaká motanice, ale furt do kopce. Pak doprava prudký sjezd svahem, krátká rovinka a sjezd pro mě zprvu nejetelného balvanu. Seskakuji, obhlížím situaci, jedu. V pohodě. Prudký výjezd do svahu, pravá a krátkej oddech a pak zase nahoru. Sjezd po louce, pár zatáček, krátký sjezdíky a výjezdíky do svahu a už jsme zase v bu bu bu šutru. :)

První dojem je děsivý. Tohle na UACech nenajdete. Jsem pouhej amatérek, co jezdí hnojáky  - tohle jsem ani nečekal.

Nevzdávám se a nastupuji po vyvolání rozhodčím do startovního koridoru, do druhé vlny (po masterech). Mám třetí lajnu, což je tak akorát. Jsou tři minuty do startu a mně se z nervů dostavují žaludeční potíže. Odskakuji si za tamní chatu. Brý Pajane, to hecneš.

Dobíhám do koridoru, a je 30 sekund před startem. Bum! Neskutečný kotel žene všechny experty kupředu. Pár lidí předjíždím v úvodním asfaltovém stoupání. Na louku vjíždím asi kolem 10. fleku. Sjezd a jedu bez mozku vstříc pravotočivé zatáčce. Propadám se o cirka 5 míst. Bum! Rána jako z děla a nějakýmu týpkovi v zatáčce vybouchla přední guma a letí k zemi. Jen tak tak se mu vyhejbám. Docela špunt. Jedu co to jde. Bu bu bu balvan projíždím v pohodě. Na louce si držím umístění. Následuje sjezd po šutrech na lávku. Špunt jako kráva! Slejzám a sbíhám šutry, doufajíc, že si někde nezlomim nohu. Ale v pohodě, pak naskakuji a jedu na sjezdovku. Tam mě dva dávají, ale nenechávám si je ujet. Taková 15. příčka možná. Sjezd! Zasekávám se na kořenu, vyklapávám a ve snaze co nejrychleji naskočit a jet dál mi sklouzává tretra z pedálu a sjíždí mi prdýl ze sedla. Dostávám ďahu do gulí a zadele jako sviňa. Je závod – bolest necítím, jedu dál. Průjezd depem je poklidný, situace a postartovní šílenství se vytrácí jako pára nad hrncem. Zde mě dojíždí můj cíl k přejdetí Kuba Strach, bývalý člen AtomBike Teamu, nyní závodící sám za sebe. Můj cíl je dojet nějak kolem něj, nejlépe před ním :).

Na šotolinové cestě mě však pohlcuje, pro letošek již standardní, postartovní krizička a Kuba si vesele mizí v dáli. A já se propadám. To skoro vypadá, jako bych couval. Míjím zvracejícího borce, zase tak blbě na tom nejsem. I když... Před deseti minutami jsem na tom byl skoro stejně.

Po sjezdu se z krize dostávám a nastavuji nějaké udržitelné tempo. Stejně mě však všichni přejíždí, jako bych tam nebyl.

Sjezd z balvanu se kolem zábradlí dám i zleva mírně ošulit. Příští kola to praktikuji celkem úspěšně.

Náročnost trati se podepisuje na mých salátských rukách a zádech. Ruce ještě jakžtakž dobrý, ale záda. Křeče v kříži jsou nesnesitelný. Do pátýho (posledního) okruhu vjíždím na vocasu celého závodu, ale nikdo mě nedal o kolo, což mi dává možnost užít si poslední kolo. Záda jsem na louce srovnal. Už i rockgarden si vychutnávám.

Už jsem skoro v cíli a sjíždím balvan, ale ouha! Zábradlí někdo posunul a poje šulící stopa nepůjde – to však zjišťuju moc pozdě. Rukou se chytám za spojovací háček a beru zábradlí s sebou. Letim na tlamu. Zábradlí mi přirazilo krk a čelist a nějak pochroumalo ruku. K tomu dostávám křeč do levýho stehna. Traťový dozor mě běží ihned zachránit. Zábradlí je fuč, dokonce mi i rozhýbává nohu. V pohodě, stojím. Kolo vypadá v cajku. Jen necejtim ohryzek a ruku. Musim však dojet! Naskakuji a dojíždím do cíle a nejsem poslední. Sice je ztráta veliká, ale dojel jsem svůj první Český pohár. Padá má obrovský kámen ze srdce.

Jdu se nechat lékařsky ošetřit a doufám, že bude vše ok.

V zbytku odpoledne koukám ještě na elitu a učím se.

Závěrem?

Závod v Beřichově mi neskutečně otevřel oči. Věděl jsem, že na tom z hlediska formy nejsem dobře, ale že jsem na tom takhle blbě jsem netušil. Každopádně se mi prostředí tohoto závodu líbilo. Bzučící trenažéry, smrdící masážní masti, týmové stany – jak z jiného světa. Z jiného světa, který se mi však ohromě zalíbil a chci do něj vstoupit. Bude to cesta velmi dlouhá a náročná, ale jsem odhodlán ji absolvovat.

Nakonec ani technické pasáže nebyly tak hrozné, jak se na první pohled zdálo. Dálším závodem Českého poháru bude dějství v Kutné hoře!

Abych se vrátil ke zmínce o CMT bednách – tady mám ztrátu skoro čtvrt hodiny. A to je na CMT celkem konkurence. Neskutečnej rozdíl! Teď už mi budou připadat 1.) Tratě na hnojácích jako procházka růžovým sadem; 2.) Konkurenti jako lidi :))!

 

GLX CYKLOŠVEC MARATON - Tálín
72Km – 21.4.2012

UMÍSTĚNÍ

V KATEGORII

27.

CELKOVĚ

-.

 

 

ČAS

1:10:09,1

ZTRÁTA NA VÍTĚZE (kat.)

+00:13:14,6

VZDÁLENOST

17,71 Km

PRŮMĚRNÁ RYCHLOST

15,3

PŘEVÝŠENÍ

544

AV 

168

MX 

179

 

Tiskové chyby vyhrazeny ;)

©Pajan

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA