Jdi na obsah Jdi na menu
 


28.4.2011

10. 5. 2011

 

Je čtvrtek. Jsem zblblý ze školy a tak se soukám do polyamidu a vyrážím potrénovat na blížící se závody. Dneska mám v plánu intervaly a silovku. Do toho mi skáče nový řetěz a prožívám plno nejistot s novým pláštěm na předku.

 

 Už ve škole to bylo divné. Přišel jsem do školy v poslední minutě před uzamčením dveří. Na ekonomii jsem popletl nejprimitivnější příklad a pak jsem dostal pětku z dějepisu – z reforem Marie Terezie. Zdálo se, že začátek dne byl fakt fajn.

 

 Jak jsem psal výše, ihned po škole jsem vyrazil na kolo. Jel jsem intervaly k zámku Ctěnice. Jako na potvoru mi foukal protivítr. Snažil jsem se jet alespoň 35km/h, ale tepák zběsile pípal se 165 tepy na displeji. Ale nevzdal jsem se.

 

 V lesíku u Ctěnického potoku uprostřed křížení dvou cest stála paní, která hulákala na své neposedné dítko. Měl jsem v plánu jet doprava a tak jsem včas zahájil odbočovací úkon (nic netušíc) kolem stromu. Kdežto madam, když mě zahlédla, uskutečnila zajímavý pohyb, který připomínal rybaření (:-D). Na konci prutu, respektive vodítka, byl malý ratlík. To jsem zjistil až po „ježiš“, které vypadlo z úst milé paní lovící ratlíka z křoví. Vodítko nebylo absolutně vidět. Obě brzdy  na max a smyk jak zadkem, tak i předkem po mechu :-). Psa jsem nepřejel, ale málem jsem se po…

 

 Pokračoval jsem tedy v cestě, trochu už podrážděn ze všudypřítomných lidí. Najel jsem na 605ku, silnici, která vede kolem kbelského letiště. U letiště vede vlaková dráha. Závory dole, zácpa jako blázen, tak si to švihám protisměrem. Před přejezdem jsem uhnul do obytné oblasti. Projel jsem kbelským Sídlištěm I. a směřoval k druhému přejezdu. Tam taktéž zácpa, ale rozjíždělo se to. Vrhnul jsem se po chodníku na přejezd a najednou „cink cink“. Hm, fajn, tak si počkám. Nikdy jsem na červenou na přejezdu nejel a měnit jsem to nechtěl, když je to celkem přehledný úsek. U přejezdu stála i dvojice policistů s mapou, stále něco mektající do vysílačky. Jednokolejka pro motoráky moc frekventovaná nebyla. Čekal jsem 2, 3, 4, 5 minut. V 17:11, tedy po šesti minutách, jsem si říkal, že už na to nemám. Sesednul jsem z kola a přeběhl jsem přejezd s následným cyklokrosovým náskokem. Cítil jsem se provinile až domů, nehodlám to znovu opakovat, ale čekat takovou dobu u jednokolejky… To i u nádraží v Řevnici se čeká kratší dobu!

 

 Že mě u Ďáblického háje málem přejel mix z přilehlé stavby asi ani nemá cenu zmiňovat.

 

 V Ďáblickém háji jsem si to pěkně švihal po své oblíbené trase s úsměvem ve tváři. Při výjezdu z jednoho ze singlíků na hlavní cestu, jsem se podíval na rám a tam byl nespecifikovatelný objekt hnědé barvy! Aspoň, že poblíž byl strom s velkými listy… Dál to rozebírat netřeba.

 

 Další psí paštika se mohla v obchodech objevit z pudla z Čimického háje. Pán, který si odskočil ke stromu poblíž cesty, zapomněl psa na nataženém vodítku přes cestu. Vodítko jsem samozřejmě zahlédl až na poslední chvíli. Když mě pán uslyšel, vyskočil zpoza stromu s vytaženým náčiním! Šok! To jsem fakt vidět nemusel! No, co je dobré podotknout, že jsem já, pes i pán – ehm – přežil v pohodě.

 

 Dole, na cestě podél Vltavy si dávám intervaly, pohodička, všechno jde tak, jak má. U útulku dojíždím bikera, který jede stejnou cestou jako já, tedy esíčkem dolů k řece a dále po asfaltce směrem na Klecánky. Pod esíčkem však zpomalil a tak jsem začal s předjížděním. Když jsem přesně vedle něj, tak se rozhodl odflusnout! Do háje! Je to na mě! To jsem nečekal! Týpek se mi okamžitě začal hrozně omlouvat. Já jsem zůstal nehybně koukat a naprosto jsem nechápal. Byl jsem v šoku! Moje cholerická povaha šla stranou, naprosto jsem nevěděl, jak mám zareagovat. Nicméně jsem jen pronesl poučku ve smyslu, aby se příště alespoň otočil.

 

To byl můj den blbec…

 

 

©Pajan

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA